Girls only! Návštěva hamámu.

Aneb jak jsme dostaly první příležitost si pořádně pokecat s tuniskými ženami.

Převlékárna hamámu s typickou kopulí

Asi všichni účastníci letního kurzu arabštiny v Tunisu chtějí toto město ochutnávat plnými doušky a já s Markétou jsme si řekly, že si nemůžeme nechat ujít návštěvu klasického hamámu. Podmínkou bylo jít do opravdu tradičního, kam chodí místní ženy a vyhnout se těm, které lákají turisty na luxus. Ačkoliv jsme byly domluveny ve větší skupině, Španělky chtěly zkusit nějaký v Sidi Bou Said (samozřejmě dražší), a tak jsme s Markétou a Kanaďankou Ninou šly samy do hamámu Zajtouna (Olivová), který se nachází v medině, daleko od turistických stezek. Vybraly jsme si též tuto, protože je pouze pro ženy. Jiné hamámy mají čas rozvržen tak, že odpoledne jsou otevřené pro ženy a večer pro muže a my nechtěly být po chvíli vyhnány, protože by měli na řadu jít muži.

Jak už máme ve zvyku, čaply jsme první taxi, které nás dovezlo k Báb Jedid a my se vydaly na ulici Rue de Juges. Medina je klubkem malinkých uliček a i pro místní, kteří v ní nežijí je problém se v ní orientovat. Zeptaly jsme se tedy na cestu prvního člověka, kterého jsme potkali, a on nás ochotně přímo k hamámu doprovodil. Vysvětlím později, proč je lepší, když jste jen v dámské společnosti ptát se na cestu pouze žen.

Vstup do hamám nepoznáte podle velkého nápisu, ale podle speciálně obarveného lomeného oblouku - střídá se černá a bílá. Za dveřmi (nebo ihned za obloukem visí látky, které zabraňují zvědavým očím nahlédnout do první místnosti, kde bývá převlékárna, a zároveň tolik neuniká ta vlhkost, které je pro hamám zásadní. 

Ihned po vstupu mi bylo zakázáno fotit (tak jasně, jsou tam polonahé ženy a ten foťák by stejně tu vlhkost nepřežil). Fotku jsem pořídila se svolením po proceduře. Vstupné je 2 dináry a pokud chcete, aby vám peeling udělala paní, taktéž za 2 dináry.

Před návštěvou jsme si samozřejmě přečetly nějaké rady v průvodci, ale ani ten nás nepřipravil dostatečně.  Než vyrazíte, je dobré se namazat nějakém krémem, aby nebyla pokožka suchá. K návštěvě potřebujete osušku, spodní díl plavek (chodí se nahoře bez a silně věřící dámy nosí speciální "šaty", vypadá to jako když si dlouho sukni vytáhnete přes prsa a nahrazují hidžáb),  dále takový olejovitý krém, často z olivového oleje, kterém se natřete v parní místnosti (neměly jsme s sebou), speciální žínku určenou k odstraňování staré kůže a nečistot (dá se zakoupit na místě za 2 dináry), dále se po peelingu nanáší na kůži takové blátíčko z oliv, ale to není nutné a hrníček na polévání se vodou (my si ho půjčily).

V převlékárně jsme se tedy začaly převlékat do plavek. Horní díl plavek z nás bodrá Tunisanka rychle sundala a stejně tak nám vytrhla z rukou ručníky a dala je k našim věcem, že to teď vůbec nepotřebujeme. Takže pouze ve spodním prádle, vybaveny dvěma kyblíky a hrnečky na vody a sprchový gelem jsme vstoupily do míst, kam je mužům vstup zakázán. 

Jen pro ilustraci. Tuto je hamám v Salamiye.

Nepředstavujte si teď žádné luxusní lázeň s úžasnými kachličkami a mozaikami všude po stěnách a místnosti se spoustou sloupoví a podobně. Vše bylo bíle vymalováno, velice jednoduché (viz. obrázek). Na bazén bazén taky zapomeňte. V první místnost, která byla tou největší, se nacházel velké kulatý kamenný stůl, na kterém se prováděla procedura seškrabání staré kůže, kabinky na závěrečné omytí těla a kolem zdí byla spousta kamenný lavic na sezení, v rohu vedle kabinek pak byla nádrž se studenou vodou. Další místnost byla tou nejmenší a také nejdůležitější - parní místnost. Nalevo se nacházela nádrž s velmi horkou vodou, kterou přiváděl přírodní termální pramen, všude byla spousta páry a opět u zdí kamenné lavice. Zdi byly už trochu zašlé a byly na nich vidět mastné fleky od toho, jak se ženy opírají, a tak jsme se moc neopíraly. :D 

Samozřejmě jsme ale od nikoho nedostaly návod, co máme jak dělat, a tak jsme si sedly do parní místnosti a čekaly na slitování boží. A to přišlo v podobě sympatické Hayet, která s námi mluvila anglicky a všechno nám ukázala. Patřila mezi ty ženy, které byly víc oblečené než my. Také nám dala trochu toho olejovitého krému, který jsme si daly na celé tělo a relaxovaly spolu s ostatními ženami, které jsme zasypávaly našimi všetečnými otázkami. Během sezení v místnosti se poléváte vodou - tu mícháte v hrnečku vodou z kyblíků, které dostanete - v jednom je voda horká a ve druhém studená (naberete si samozřejmě samy v nádržích). Mezitím jsme zvědavě vykukovaly do větší místnosti, kde se paní starala o kůži zákaznic, a dostaly jsme trochu strach, protože to vypadalo trochu řeznicky. Hayet nám ukázala, jak si to můžeme udělat samy. A pak jsme se s odvahou vystřídali u té paní "masérky". Položila si mě na ten velký kulatý stůl a zakoupenou žínkou mi začala silně a velkými tahy třít kůži celého těla. Ačkoliv to působilo zprvu hrubě, bylo to velmi příjemné. Neubránila jsem se smíchu, když mi strhla plavky ze zadku a třela i ten. Po proceduře mě polila vodou, aby smyla všechny ty cucky kůže z mého zarudlého těla.

Pak jsme se vrátily zpět k relaxaci do parní místnosti, kde nám další paní půjčila zelený krém na zklidnění pokožky. 

Foto: Markéta Žáčková / Nina-Michele Le Floch

Teď se dostanu k tomu, proč je lepší se jako žena ptát na cestu žen. Zaměstnankyně k nám přišla a zeptala se nás, jestli nás má někdo vyzvednout, protože ten mladík, který nás do hamámu zavedl, poslal dovnitř malou holčičku, aby se na nás vyptávala. Byly jsme tedy vyzvány k tomu, abychom zůstaly uvnitř budovy a nechodily bez Hayet, která nám nabídla doprovod, ven. Také nám řekla, že místa, kde není moc turistů nejsou příliš bezpečná a mohlo by se nám něco stát a že i ona se ptá na cestu ve vlastní městě pouze žen.

V hamámu jsme strávily asi hodinu a sama Hayet se divila, že jsme to tak v pohodě zvládly, protože tam byla ona sama poprvé, vydržela to maximálně půlhodinu. Ale normálně zde člověk stráví i hodiny dvě.

Na Hayet jsme počkaly v převlékárně a mohly jsme sledovat její proměnu z ženy, která na vás působí jako jakákoliv Evropanka, na dámu v černém oblečení s modrým hidžábem dávající si pozor, aby jí nevykukoval jediný vlásek.

Toho cipa jsme samozřejmě potkaly, ale v doprovodu Hayet si nedovolil ani pípnout. Když jsme chytily taxíky, rozloučily jsme se s usměvavou Hayet, udělaly společné foto a vracely jsme se zpátky na koleje. S kůží hebkou jako dětská prdelka...

Tuniské nadsvětí

Jedna památeční z párty. Na fotce Saël, Markéta a já.
Foto: Markéta Žáčková

Jak jsem psala, všichni jsme si před ramadánem nakoupili piva do zásoby, protože už teď není sehnání. A samozřejmě jsme se rozhodli zásob nějak využít a to včetně těch, které jsme si přivezli především za účelem desinfekce trávicího traktu.
Bylo deset hodit a ač jsme původně měli v plánu jít na karaoke, nakonec jsme se rozhodli využít načatý večer na jiném místě. Byl nám doporučen hotel International na Habib Bourguiba Avenue. Samozřejmě byla neděle a bar už měl zavřeno a to především z důvodu blížícího se ramadánu. Naše skupinka v prvním taxi tedy nabrala směr karaoke. Když jsme čekali na ostatní na Place Pasteur, dostali jsme zprávy, že se ostatní dostali do hotelu Le Pacha a mají stále otevřeno.
Tak jsme chytili první taxi, ale pán nevěděl, kde hotel vůbec je. Naštěstí Tunisani mají velké srdce a z vedlejšího auta se ozval jeden pán, jestli nám může nějak pomoc. Tak jsme mu řekli, že se chceme dostat za přáteli a on nám řekl, ať si naskočíme na zadní sedačku, že nás tam hodí a že je to jen kousek odsud. Tak jsme se všichni čtyři natěsnali dozadu a vyrazili jsme... po 10 sekundách nás zastavila opodál hlídkující policie. Měli jsme opravdu velký strach, že bude pan řidič kvůli nám mít průšvih. Já seděla u okna do silnice, takže jsem měla nejlepší výhled. Když se na mě policista podíval, jen jsem se přiblble usmála a zmohla se na "Assalám alejkum" a zamávala jsem mu. Když se začali všichni mimo auto smát, věděli jsme, že je vše v pořádku a mohli jsme zase pokračovat v cestě za zlatavým mokem.
Celá naše velikánská banda se tedy přihnala na recepci a pěšky jsme si vyšlápli asi 7 pater, protože oba výtahy byly mimo provoz. Ocitli jsme se v baru, který se nacházel přímo na střeše hotelu a hned nám došlo, odkud jde ta hlasitá hudba, která byla slyšet až k nám na koleje. Ze střechy jsme měli úžasný výhled na celou metropoli, která se zrovna ukládala ke spánku. Všude panovala úžasná atmosféra, byli jsme tam jediní, kteří nepocházeli z arabsky mluvící země a všichni se s námi chtěli hrozně bavit. Atmosféru bych popsala zároveň jako něco, co je skryté pod rouškou a není dobré, aby to celý Tunis viděl. Něco jako underground nad zemí.
Pivo Celtia ( Krátký článek o tomto tuniském pivu ) v lahvích uspokojilo naše potřeby za 5 dinárů (60 Kč) a my si mohli úžívat skvělého večera plného hudby, zábavy a tance s ostatními návštěvníky. DJ's hráli hudby z jejich přinesené aparatury a byli vskutku kreativní. Když se k našemu tancování přidali i Tunisané, vzali nás kolem ramen a tancovali jsme v kruhu a vyhazovali různě rukama, takže kdo si nedal palec do lahve, byl politý pivem.
A já konečně provedla svůj první arabský rozhovor, který se netýkal nakupování potravin! Hezky jsem si popovídala pár vět s barmanem. Zároveň jsem se alespoň mohla dostat od jednoho slizouna, který se se mnou snažil furt navázat kontakt.
Když se blížila druhá hodina ranní, museli jsme rychle běžet na kolej, aby nás vůbec ještě pustili domů. Samozřejmě jsme dorazili v 2:05 a už začali být na nás krapet nazlobení, ale pustili nás a my nemuseli spát se psy v parku Belvedere.

V jednom kole

Po pěti dnech v Tunisu jsem se konečně dostala k tomu, abych si založila blog, který jsem díky mé oblíbené prokrastinaci nezaložila již v Čechách. Proč až po pěti dnech? Důvod je jeden - prostě jsem v "hyperakční" partě lidí, se kterou je už první týden dosti dobrodružný.

Jsem v Tunisu kvůli studiu arabštiny v Institutu Bourguiba des Langues Vivantes a strávím zde celkem 34 dní. Jsem studentkou Blízkovýchodních studií na Západočeské Univerzitě v Plzni.

Do Tunisu jsem letěla z Vídně přes Řím a cesta mi zabrala 14 hodin (nejsnadnější je však cesta z Prahy přes Frankfurt). Vyčerpání z cesty způsobilo rezignaci na dohadování se s taxikáři na letišti, kteří se na mě sesypali jako mouchy. Za trojnásobek normálního tarifu (původně pětinásobek, ale stále za podobnou cenu jako taxi v Praze) jsem tedy nasedla do taxíku bez taxametru a nechala se vézt. Jízda to byla opravdu šílená - taxikář neuměl anglicky, takže jsme si moc nepokecala, jel jako šílenec a byl rychlejší než všechny taxíky na silnici, dokonce nás i vyfotil radar, za jízdy telefonoval a pásy vzadu rozhodně nebyly. Po dalších zkušenostech s taxíky v Tunisu vím, že tento chlapík byl opravdu trochu extrém, ale i tak - v Tunisu se nikdo nepoutá, jezdí se rychle, ale přitom nějakým způsobem bezpečně, ulice jsou přecpané auty a národním sportem je troubení. Ceny taxi jsou v porovnání s našimi cenami srovnatelné s cenou jízdenek MHD ve větším městě. Pokud se pohybujete po centru, vyjde cesta cca. na 3 až 4 dináry. Za cestu z Place Pasteur na pláž La Marsa dáte 10 dinárů (cca. 120 korun za celé auto - jeden člověk tedy platí v přepočtu asi 30 Kč).

První noc jsem kvůli pozdnímu příletu strávila příjemnou noc v Hotelu Tiba, který se nacházel u hlavního bulváru. Hotel je kapitola sama pro sebe. Zkrátka, pokoj jsme rezervovala v únoru přes booking.com. Rezervaci jsem rychle zrušila a provedla jí po mailu, protože se mi nelíbila preautorizace 5 měsíců předem. Dva týdny před příjezdem jsem do hotelu zavolala, abych se ujistila, že mají mojí rezervaci v systémy a byla jsme ujištěna, že samozřejmě mojí rezervaci mají. No a samozřejmě, když jsem v jedenáct hodin večer dorazila do hotelu, pan recepční na mě vyjeveně koukal, protože rezervace v systému nebyla. Naštěstí ještě měli volné pokoje, a tak jsem se mohla ubytovat. Problém nastal i u placení - terminál nechtěl přijmou platbu z mojí VISA embasované karty, a tak jsem zaplatila hotově. Pultová cena jednolůžkového pokoje je 100 dináru (1250 Kč), takže stejné pultovka jako v Čechách.
Ráno, po lehké snídani, jsem se pěšky vydala do školy na rozřazovací test, který jsem samozřejmě zpackala a byla jsem zařazena do skupiny 1A. Po cestě zpět do hotelu pro kufr jsem dostala od jedné ze studentek žijících v Tunisu užitečné rady pro přežití. Například: Dávej si pozor na ty pálivé omáčky. Samozřejmě jsem hned poté, co jsme se rozdělily jsem se šla najíst do místního bufetu a dala si sendvič, ze kterého mi málem začala hořet pusa (většina baget je takových). Každopádně oběd i s pitím za 36 korun! Tunis je velice levné místo i pro Čechy, pokud ví, kam zajít (prostě lézt tam, kde jsou místní).

V hotelu jsem si vyzvedla zavazadla a čekala na taxi, ale bohužel jsem si musela počkat trochu dýl, protože všechna taxi byla obsazená anebo prostě nevěděli, kde je ulice Rue Docteur Burnet, na které se nachází kolej Fattouma Bourguiba. On to totiž neví ani strýček Google a jen málo z taxikářů v Tunisu :D Nevěděl to ani můj taxikář, kterého jsem po 15 minutách chytila a odvezl mě zpět do školy, naštěstí jsem měla číslo na kolej, a tak taxikář dostal po telefonu lepší informace a já se konečně mohla na chvíli zastavit na koleji. A zde se spustil ten správný kolotoč.
Ihned jsem se začala se všemi seznamovat, a když se vrátila Markéta (má spolubydlící a spolužačka z univerzity), ihned jsme vyrazili všichni na pláž. Bylo to asi po mých 45 minutách na koleji. Pláž je od centra dost daleko, takže jsme vzali tři taxíky a vyrazili směr Sidi Bou Said. Sidi Bou Said je vskutku malebná část hlavního města a dosti připomíná velmi známé obrázky z ostrovů Santorini - vše bílo-modré. Místo má při západu slunce opravdu úžasnou atmosféru. Přesně v momentu, kdy západ slunce začal zbarvovat okolní domy dorůžova, začal z mešity zpívat muezín. Při západu slunce za zpěvu taxikáře jsme se vraceli na koleje okolo monumentální mešity.
Co se týká koupání na pláži, upozorňovala jsem všechny, že tam asi úplně koupání v normální plavkách nebude moc košér, ale naštěstí nikdo nic neříkal, ale první minuty s cizíma očima nalepeným na mém těle byly krapet nepříjemné. Pro turisty je vhodnější pláž La Marsa. Co se týká tuniských žen, tak 99% z nich se koupe v normálním oblečení. Koupe, neplave. Ono se v tom oblečení ani moc plavat asi nedá.

Ve čtvrtek jsme měli jeden volný den před začátkem kurzů, a tak jsme se vydali na haló výlet do Hammametu, který mně osobně nijak neučaroval. Do Hammametu se dá lehce dostat větším taxíkem, který se nazývá louage a který se využívá k přepravě mezi městy. Řidič nás na cestě samozřejmě pěkně okradl o naše peníze. Ačkoliv nám řekl dobrou cenu při nástupu, po příjezdu do Hammametu chtěl o dost víc - naše blbost, že jsme neprostestovali. Cesta nás na cestě tam stála 55 dinárů (za celé auto), na cestě zpátky jsme platili dinárů 40. Do louage se pohodlně vejde 8 osob, ale berou i nižší počet osob. Cesta do Hammemetu vede po přímo po dálnici, které jsou v Tunisku opravdu kvalitní především díky přejícímu podnebí.

V pátek jsem šla poprvé do školy. Institut Bourguiba má vskutku velmi dobré a motivující učitele, což už jsme poznala na rozřazovacích testech. Jak jsem předpokládala, stupeň, do kterého mě zařadili byl pro mě příliš snadný, a tak jsem se s vyučující domluvila na mém přeřazení do vyšší třídy pro sobotní výuku. Výuka je rozdělena podle zaměření na jednotlivé části jazyka. V první se zpravidla rozvíjí slovní zásoba a konverzace a v dalších se dostáváme k poslechu, gramatice a psaní. Institut používá vlastní výukové materiály a hodiny probíhají především v arabštině. Pokud něco není opravdu jasné, pomůže si učitel francouzštinou.

Ihned po výuce a obědu jsme se s naší dvacetičlennou bandou vydali na prohlídnu medíny, která je sama o sobě velmi kouzelným místem. Po Avenue Habib Bourguiba se dostanete až k bráně starého města, kde vás čekají uzounké uličky plné obchůdků se vším možným: od suvenýru přes oblečení až po kosmetiku. Přímo pro prohlídku medíny jsou mapky s vyznačenou trasou pro turisty. Cesty tu jsou opravdu spletité a není problém se v tak velké skupině, jako je ta naše, ztratit a chvíli ostatní hledat. Protože nikoho z nás nenapadlo jít podle turistické mapy, dostali jsme se do liduprázdných míst, kde na vás občas z poza rozpadlých dveří vykukují kočky a hromady bordelu a špíny. Tunis je opravdu velmi špinavý a v medíně obzvlášť. Každopádně jsem byla ráda, že jsem byla vhodně oblečená. V Tunisu je pro ženy vhodné oblékat se velmi střídmě - není třeba mít zahalenou hlavu, ale aspoň mít z větší části zakryté ruce a nohy. Jedna ze slečen takto oblečená nebyla a v jedné z tmavých uliček byla seznámena jedním místní, že on může vidět její kůži. Takže opravdu místní radši moc nerozptylovat. Pokud se vydáte mimo turistickou trasu, budete mít šanci ochutnat kus pravého nepřikrášleného Tunisu.V medíně se též nachází též jedna z největších mešit v Tunisu, kam je však vstup nemuslimům zapovězen.

V sobotu jsme měli výjimečně výuku o víkendu a já jsem již byla ve třídě 1B, kde se již cítím jako mezi svými. S úkoly na neděli jsme šly s Markétou nakoupit a zjistily jsme, že vlastně v sobotu v Tunisu vše funguje jako ČR - od poledne zavřeno a to včetně bank a jejich směnáren, ale tak nákup jsme nakonec nějak provedly a po příchodu domů jsme si sbalily věci a hurá s ostatními taxíkem na pláž La Marsa, která se nachází na severu Tunisu. Pro západního turistu je vskutku vhodná, protože se zde počítá s bikinami a navíc jsou všude okolo restaurace, obchůdky, stánky s občerstvením a tak podobně. Samozřejmě je tu převaha místních, ale přístup k nám byl mnohem přívětivější než na pláži Sidi Bou Said.

Dnes je neděle, takže krom toho, že dnes jsem se věnovala odpočinku, také jsem šla s mou drahou spolubydlící koupit pivo, které již za pár hodin nebude nikde k dostání, protože ramadán se blíží.... :)